Jeden z prvních příspěvků na webu Domova pro mne tvořil upřímný text, jehož autorkou je právě Katka. Hodnotí v něm své pocity z týdenního pobytu pro dospělé v Mrákotíně, kterého se zúčastnila jako dobrovolnice. Dnes už Katka patří mezi zkušené účastníky pobytových akcí a úspěšně láká i další pomocníky ze svého okolí. Na svou cestu, kterou od prvního vstupního pohovoru v kanceláři Domova urazila, zavzpomínala sympatická lektorka angličtiny v našem rozhovoru.
V Domově patříš už ke zkušeným a osvědčeným dobrovolníkům. Kdy a proč ses vydala na první pobytovku?
Bylo to v červenci 2015. Jsem lektorka angličtiny a po strašně dlouhé době jsem měla v létě volné dva měsíce. Měla jsem velké plány, že budu jezdit na kole a podnikat spoustu zajímavých věcí. Jenže byly tropické teploty, všichni kamarádi byli v práci a já se strašně nudila. Občas jsem měla takové deprese, že jsem ráno brečela s tím, že bych chtěla být v té hodině angličtiny, kde byla taková sranda. A říkala jsem si, co já budu vlastně dělat? A pak jsem viděla na Facebooku inzerát Domova, který hledal dobrovolníky. Prvně jsem to zavrhla s tím, že toto bych určitě nezvládla, ale na fotce jsem viděla kluka, kterého jsem znala z dřívějška. Tak jsem si řekla, že když jezdí on, mohl by mi třeba ze začátku pomoct, a že za zkoušku nic nedám.
Jak jsi potom postupovala dál?
Odpověděla jsem na inzerát a šla na takový vstupní pohovor. Tam mi bylo řečeno, že dobrovolníci jsou opravdu nutně potřeba. Jelikož se znám a věděla jsem, že bych z toho nejspíš vycouvala, kdybych měla čas na rozmyšlení, rovnou jsem slíbila, že určitě pojedu. Když něco slíbím, tak se to snažím dodržet. No tak jsem jela, zalíbilo se mi to a od té doby jezdím.
Do té doby jsi tedy neměla žádnou obdobnou zkušenost?
Ne. Některé moje kamarádky už třeba dělaly dobrovolnice někde jinde, ty jsem obdivovala a říkala si, že já bych to asi nedala.
Jak moc jsi věděla, co tě vlastně čeká. Připravil tě na to vstupní pohovor?
Ani ne (smích). A to nemyslím nijak špatně. Měla jsem zhruba nějakou představu, ale každý ten pobyt se vždycky vyvíjí dost individuálně. Jezdím na pobyty pro dospělé, takže jsme při pohovoru hodně řešili, jak k nim přistupovat. Člověk musí myslet na to, že se stará o dospělé svéprávné lidi, kteří by měli mít svůj rozum, zároveň jsou ale často úplně odkázání na pomoc druhých. Někdy to je těžké vybalancovat, člověk může říct, co si myslí, ale zároveň druhého nějak extra nevychovávat. To se týká třeba večerního popíjení, kdy člověk ví, že klienti berou nějaké léky, ale nálada se večer rozjede. U pohovoru jsem dostala otázku, co bych dělala, kdyby mě diabetik poprosil, abych mu koupila zákusek. To je podobná situace – sám si ho koupit nemůže, ale já vím, že by neměl. Tenkrát jsem na to neuměla odpovědět.
Vzpomeneš si na to, čeho ses před první cestou bála nejvíc?
Úplně nejvíc jsem se bála toho intimního fyzického kontaktu. Ani normálně nejsem nijak moc kontaktní člověk, který by se s lidmi objímal nebo tak, natož nějaké jiné věci… (smích)! Bála jsem se třeba někomu pomáhat na toaletu, umývat, to jsem si říkala, že v žádném případě nezvládnu. Uklidnilo mě, když jsem se dozvěděla, že budu mít na starosti paní, který byla do velké míry soběstačná a stačilo jí dopomoct. Takže ten začátek nebyl tak náročný, ale pak jsem do toho už tak nějak vpadla, že dělám skoro cokoliv a nemám problém.
Takže bylo důležité, že jsi na začátek dostala méně náročného klienta?
Určitě. I když i tam jsem měla poměrně zajímavý zážitek. Paní měla epilepsii, která se projevovala tak, že z ničeho nic usnula. Měla se o léky sama starat a vždy si říct, jenže to se nestalo. Takže jsem s ní zažila několik záchvatů, než mi došlo, co se děje. Třeba jsem jí sprchovala a ona mi tam najednou spadla. Nebo hned po příjezdu, když jsme se první vrátily z procházky, mi začala padat na chodbě. Ale vždycky jsme to nějak zvládly.
Jak se ti podařilo překonat strach z oněch intimnějších úkonů?
Myslím, že jsem jednou byla v takové situaci, že jsem prostě neměla na výběr. Ono se to většinou tak nějak vyvrbí. I když má člověk na starosti někoho samostatného, tak si pomáháme navzájem. Jednou jsem pomáhala s hygienou u jednoho klienta, trocha vína pomohla odbourat zábrany a všichni jsme se u toho dost nasmáli. Pak už jsem si říkala, jo to je normální. Beru to profesionálně, že je to prostě potřeba. Ale určitě jsou i lidi, kteří se prostě stydí až moc a pomáhají spíš jinde.
Katčin příspěvek o zkušenostech z prvního pobytu si můžete přečíst zde.
Bylo něco, co tě po příjezdu na první pobyt hodně překvapilo?
Asi nejvíc mě ze začátku překvapilo, že někteří účastníci vůbec nemluví nebo jen strašně těžko, to mě vůbec nenapadlo. A pak jsem byla mile překvapená z toho, jaká je tam sranda, že mají super smysl pro humor a že se dá vymyslet tolik aktivit, do kterých se dají, navzdory omezením, zapojit všichni.
No a jaké pocity jsi měla, když jsi z prvního pobytu odjížděla. Naplnila se tvá očekávání?
Bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. Až jsem se bála, že už nikdy nebudu moct jet, protože těch dobrovolníků bude hodně. Stává se mi to i teď, že návrat z pobytů nebo víkendu je zvláštní. Tam je to úplně jiný svět a někdy je těžké se vrátit do reality.
Byla jsi už na několika pobytech, takže můžeš porovnávat. Mění se nějak v průběhu času?
Každý pobyt je vlastně úplně jiný. Dost záleží na tom, jaký je program a kdo ho vymýšlí. Každému vyhovuje něco jiného, někdo má radši organizované aktivity, někdo si radši zajde na procházku nebo jen tak pokecá u piva.
Vzpomeneš si na nějakou vtipnou historku?
Vtipných historek je strašně moc. Například při pobytovce v Mrákotíně jsme jeli na výlet do Telče, kde jsme měli v plánu jít na zámek. Tam jsme se kvůli schodu nedostali, takže jsme se procházeli po zahradě. Potkali jsme pána s krajtou a on se ptal, jestli si jí nechceme pohladit. V tu chvíli jsem tam byla sama se dvěma vozíčkáři, tak jsem si myslela, že jim tu krajtu donese, ale on tím pověřil mě. Tak jsem si kolem krku omotala krajtu a nesla jsem jim jí pochovat. Sranda třeba byla, že se jim zamotala do vozíku a já jsem jí tam vytahovala jak lano (smích).
Jaký byl naopak nejhorší zážitek?
U mě jsou to spíš ty citové věci, kdy se cítím například nějak ukřivděná. To se mi stalo na poslední akci, kde jsem měla na starosti už po několikáté stejného klienta, i jsme se tak domluvili, že chceme být spolu. Jela jsem tam, jak jsem později zjistila u doktora, se zánětem šlach a hodně bolela ruka. Nemocnou ruku jsem potřebovala co nejméně namáhat, takže mně s ním často pomáhala holčina z vedlejšího pokoje. A pak jsme v rámci aktivity vyráběli takové dárečky a on řekl, že ví, komu to dá. Já si naivně myslela, že třeba myslí mě, když se o něho starám. Ale on řekl, že to dá té holce, co nám pomáhala, protože bez ní bychom nic nezvládli… V té chvíli jsem si připadala, jako že jsem úplně na nic, při tom jsem tam vlastně riskovala, že si s tou rukou něco ještě udělám. Tak mi v to v tu chvíli připadalo takové nevděčné. Ale to jsem mu hned řekla a vyříkali jsme si to, to já se zase ozvu, když se mi něco nelíbí. Takže nic extra dramatického, ale člověka ve vypjatých situacích snadno něco raní.
Zmínila jsi, že už se domlouváte přímo s klientem. Jak to máš nastavené se sdílením života po pobytovce? Jsi ochotná si například vyměnit telefonní čísla, kontakty…
Nemám problém si s někým vyměnit číslo a třeba si občas napsat. Často to dopadne tak, jak na spoustě jiných akcí. Na konci si vehementně vyměňujeme kontakty a ve výsledku si stejně nepíšeme a vidíme se zase až na dalším táboře. Konkrétně Lukáš, se kterým poslední dobou na pobytech jsem, je pro mě určitě víc než klient, ale ten vztah bych ani nedefinovala jako přátelství. Prostě o sobě občas rádi slyšíme, popřejeme si k narozeninám a podobně.
A mezi dobrovolníky jsi si kamarády našla?
Ano několik. S jednou kamarádkou jezdíme na výlety poměrně často, s další, která je až z Jižních Čech, se chceme potkat někde na půli cesty. Celkově ty dobrovolníci jsou super, málokdy se mi stane, že by mi někdo nesedl.
Ty sama už jsi někoho ze svého okolí pro dobrovolničení zlákala?
Ano! Kamarádka s manželem už byli dvakrát na víkendovce. Třeba zrovna ten její manžel se toho strašně bál a říkal, že byl překvapený, jak jsou ty lidi pozitivní. Často se stane i to, že lidi, kteří sami mají nějaké omezení, tak pomáhají a hodně toho zvládají.
Takže tuto zkušenost doporučuješ i ostatním?
Určitě, mně samotné to hrozně moc dává. Tak za prvé, možná trochu sobecky, je pro mě důležitý ten pocit užitečnosti. Je tam sranda, člověk tam potká spoustu zajímavých lidí, které jinde nepotká. Podívá se na nějaké nové místo, navíc je tam vždycky dobrý jídlo! Psala jsem o tom krátký článek i na svůj Facebook, že ten týden tam mi dal víc, než co jsem se kdy naučila ve školách. Prostě taková lekce o životě. Takže to určitě doporučuji.
Jak tvoji angažovanost hodnotí tvé okolí?
Někteří mě obdivují, někteří ze začátku moc nechápali, že se mi některé ty „nepříjemné úkony“ chtějí dělat. Často se setkávám s tím, že oni by to určitě nezvládli. Podle mě ale tenhle strach často pramení z toho, že lidi třeba neví, jak s postiženými komunikovat, jsou v rozpacích, soucit jim brání být přirození. Ale jet na podobnou akci je k překonání téhle bariéry podle mě super.
Jsi lektorka angličtiny. Využíváš třeba nějaké poznatky z pobytů při učení?
No určitě jsem se tam naučila trpělivosti. A ta je jednoznačně potřeba i při učení (smích).
A co naopak? Uplatnila jsi některé ze svých zájmů při asistenci?
Je pravda, že koníčků mám strašně moc. Baví mě fotbal, cyklistika, bruslení, malování, hraní na kytaru, zpěv… Hodně a ráda taky chodím na túry, což se asi projevuje i na táborech. Když je nějaká delší chvíle bez aktivit, tak třeba pár lidí vytáhnu na delší procházku nebo výlet. A zpěv i hraní na kytaru se dá většinou potrénovat po večerech.