01 Zář Poprvé dobrovolným osobním asistentem ve skoro ideálním světě…..
Káťa je akční sympaťačka a letos v létě se rozhodla vplout do neznámých vod navzdory počáteční nejistotě. Jaké to bylo být porvé v pozici dobrovolníka – osobního asistenta na našem zážitkovém pobytu? Co získala? O tom se s Vámi podělí ve svém krátkém příběhu.
„Kdo nezažil nepochopí, kdo zažil nezapomene aneb pobyt v Mrákotíně – nová zkušenost, nejvíc obohacující týden v mém životě, který mě pravděpodobně o životě naučil víc než roky studia.“
Pracuji jako lektorka anglického jazyka a tohle léto jsem měla dvouměsíční pauzu od práce. Většina lidí by se těšila z představy dvouměsíců nicnedělání, ale já několik dní brečela kvůli prázdnotě všedních dnů – moji blízcí byli v práci a neměla jsem kolem sebe své studenty, kteří by mě rozesmívali jako po celý rok. Chtěla jsem tuto prázdnotu nějak zaplnit a jet například na zájezd s cestovní kanceláří nebo se zúčastnit nějaké dobrovolnické akce. Měla jsem na mysli například úklid v přírodě.
Jednoho letní odpoledne jsem marnila svůj čas na Facebooku, když jsem si všimla inzerátu, ve kterém hledali asistenty pro lidi s tělesným postižením na zážitkový pobyt v Mrákotíně. Popravdě mě snad nikdy do té doby nenapadlo zapojit se do dobrovolnické činnosti tohoto druhu. Nicméně, rozklikla jsem tento inzerát a na fotce inzerátu jsem poznala svého známého, který pracuje jako asistent a vím, že je to hodný člověk. Byl to pro mě impulz zkusit na ten inzerát alespoň odpovědět. Ale spíš jsem to brala tak, že budu mít čisté svědomí, že jsem projevila iniciativu. Ve skrytu duše jsem doufala, že už budou mít plno. Děsila mě totiž představa toho, že budu někomu asistovat při osobní hygieně – já, člověk, který má rád lidi, ale fyzickému kontaktu se vyhýbá. A teď bych se měla někoho dotýkat a navíc v choulostivých situacích, např. při doprovodu na toaletu, při sprchování dotyčného… Než jsem to ale zavrhla, poprosila jsem kontaktní osobu z inzerátu o více informací. Domluvily jsme si schůzku, na kterou jsem šla s tím, že si to ještě nechám projít hlavou a spíše couvnu.
Paní na pohovoru byla velice milá a povzbudivá. Když jsem viděla, že opravdu někoho potřebují, moje reakce byla: „Já Vám radši rovnou slíbím, že jedu. Kdybych o tom přemýšlela, couvla bych.“ Jsem vděčná paní ředitelce, že mě nenechala couvnout (od začátku mluvila jako by se mnou opravdu počítala:-) ).
Díky dobrovolnictví jsem překonala své hranice – při pomoci lidem s osobní hygienou či oblékáním. Pochopila jsem, že lidé s tělesným postižením asi opravdu nestojí o naši lítost, ale jsou to lidé se skvělým smyslem pro humor, zajímavými koníčky (několik z nich napsalo knihu) a mohou být velice inspirativní. Utvrdila jsem se v tom, že chcete-li někomu porozumět, porozumíte mu, ačkoliv dotyčný trpí vadou řeči nebo může jen kývat či vrtět hlavou. I tak lze s dotyčným komunikovat kladením vhodných otázek. Jsou to často lidé, kteří oplývají více optimismem než lidé, kteří ve skutečnosti žádný velký problém nemají.
Pár dní před začátkem pobytu, jsem se necítila moc dobře. Přišlo mi, že ať dělám, co dělám, pro některé lidi budu vždy něco méně, terč narážek a posměchu. Tady jsem poznala spoustu skvělých lidí – jak mezi asistenty, tak mezi klienty. Bylo to jako ideální svět – nikdy a nikde jinde jsem snad neslyšela tolikrát za den „Děkuji“ jako tady. Nebylo to sice na 100% ideální (i tam nastal mezi některými klienty konflikt), ale jestli jsem zažila něco, co se blížilo ideálnímu soužití skupiny lidí, bylo to tady. Před pobytem jsem se někdy cítila jako nula, ale tady jsem se často cítila jako hvězda a to asi kvůli nejdůležitější věci, co jsem si tu pro život uvědomila. „Nemá smysl se trápit tím, že Vás nemá rád někdo, koho si není za co vážit. Důležité je, že ten koho si vážíte, se k Vám chová jako byste byli úžasní.“
Uplynul měsíc a na co vzpomínám nejvíc není jak jsem vodila svou klientku na záchod, nosila jí jídlo, prala jí skvrny z trička, vozila ji na vozíku. Nejvíc vzpomínám na ten pocit, že jsem si připadala užitečná, důležitá, respektovaná, a že jsem druhým a skvělým lidem sympatická. Dojmy, které z pobytu v Mrákotíně mám, jsou mnohem vyšší odměnou než kdybych za tuto „práci“ dostala zaplaceno.
Káťa (osobní asistentka na zážitkovém pobytu pro dospělé 2015)