Sympatická Agáta Klevetová působí v dnešní době trochu jako zjevení. Jen co dostala občanku, rozhodla se angažovat jako dobrovolník a pomáhat lidem s postižením. Na svůj první týdenní pobyt tak odjela, když jí bylo 16 let. Pomoc potřebným ji navíc tak nadchla, že se jí chce věnovat i v budoucnosti. Jak těžké je stát se dobrovolníkem? Co obnáší pobyt pro dospělé? A jak oslovit mladou generaci? O tom se rozpovídala v následujícím rozhovoru.
Na rozhovor jsi přišla rovnou ze školy. Kde studuješ?
Jsem ve třetím ročníku na gymnáziu, ale upřímně řečeno tam trochu trpím. Chtěla jsem jít na zdravku, ale protože jsem měla dobré známky, nakonec jsem na přání rodiny šla na gymnázium. Tam ale předmětů, které by mě opravdu bavily, není tolik.
Tvoje vize tedy byla stát se zdravotní sestrou? Nebo dokonce doktorkou?
Od malička jsem věděla, že chci pracovat v lékařství, asi i kvůli tomu, že maminka pracuje v nemocnici. Nejdříve jsem chtěla vyrábět léky, aby pomáhaly lidstvu, až jsem zjistila, že léky nejsou to nejdůležitější. Po prodělané mononukleóze jsem začala přemýšlet, že bych se stala doktorkou a nejlépe léčila malé děti. Na medicínu pravděpodobně zkusím jít, ale ve hře je více variant vysokých škol.
Souvisí nějak tvoje zaměření i s tím, že ses rozhodla angažovat jako dobrovolník u handicapovaných lidí?
To si nemyslím. Moje celoživotní vize je taková, že hrozně ráda pomáhám jakýmkoliv lidem a čím víc jim mohu pomoci, tím jsem radši. Dobrovolničit jsem šla kvůli tomu, abych získala nové zkušenosti a rozhodla se, co chci dělat. Protože buď bych chtěla být doktorka anebo se právě starat o postižené lidi, hlavně o vozíčkáře nebo o zrakově postižené.
Poprvé ses jako dobrovolník zúčastnila pobytu v 16 letech a jela jsi na týdenní tábor pro dospělé. To je skvělé, že se takhle mladá holka rozhodne trávit svůj čas dobrovolně takto… Co za tím je?
Asi jsem takhle prostě nastavená. Přijde mi, že podobnými aktivitami načerpám hrozně moc zkušeností, že se seznámím s novými lidmi a hlavně jsem doufala v to, že jim zpříjemním alespoň tu chvilku života, kterou na pobytu stráví.
Jak si postupovala, když sis řekla, že bys něco takového chtěla udělat?
Já jsem úplně náhodně v patnácti vypomáhala na Dni Kociánky jako jeden z hlídačů areálu. Tam jsem se dívala i na to, kdo všechno tam má stánek a narazila jsem na Domov pro mne. Ten mě zaujal, protože přijímal dobrovolníky pod 18 let. Jinde mě totiž, když mi bylo 15, odmítli.
Cílovou skupinu vozíčkářů jsi volila záměrně?
Ano. Jsem totiž ze Střelic, kde máme takový zámeček pro osoby s postižením. Vyrůstala jsem vždycky v tom, že jsme chodili na jejich akce a kupovali si jejich výrobky. Já vlastně klienty potkávám denně v autobuse a beru je jako úplně normální lidi. I proto jsem si říkala, že bych ráda pracovala s touto cílovkou.
Sociální cítění máš tedy dané z domova?
Asi částečně ano, mně prostě rodiče nikdy neříkali, že jsou to nějací divní lidé. Sice jsou trochu odlišní, ale každý jsme přece nějaký.
Když ses rozhodla, že bys chtěla být dobrovolník v Domově, co jsi pro to všechno musela udělat?
Bylo to poměrně jednoduché. S paní ředitelkou jsme si domluvily schůzku, kde mi vysvětlila, co to obnáší, a poučila o základních podmínkách a pravidlech. Potom jsem se zaregistrovala jako dobrovolník a bylo víceméně na mně, do jakých aktivit se zapojím. Bohužel jsem potom neměla tolik času, takže jsem na první tábor jela až o rok později, v 16 letech. O něm jsem se dozvěděla na Facebooku a protože jsem na daný týden zrovna neměla plán, na poslední chvíli jsem se přihlásila.
Můžeš popsat, co všechno dobrovolníka na takové akci čeká? Co všechno jsi měla na starosti?
Původně jsem dostala na starosti jednoho kluka, ten byl ale poměrně samostatný. Takže když v průběhu pobytu nečekaně odjela dobrovolnice, dostala jsem na starosti ještě jedno děvče. A těm jsem se v podstatě věnovala celý den. Mým úkolem bylo postarat se o to, aby nebyli sami, měli zábavu a zároveň i potřebnou péči. Zahrnovalo to tedy jak hygienu, dopomoc s jídlem, ale i chození na procházky a to, že jsme se společně bavili a účastnili se programu.
Věděla jsi, co od pobytu čekat?
Vůbec. Já jsem si to radši nijak nepředstavovala, to je podle mě lepší. Každopádně z pobytu jsem odjížděla spokojená a šťastná, protože jsem viděla, že ty lidi tam byli taky šťastní, že si to užívali, což byl můj cíl.
Neměla jsi třeba z něčeho strach? Například z manipulace s klienty nebo ze zajišťování hygieny?
Trochu jo, hlavně z té osobní hygieny. Ale říkala jsem si, že to vlastně není nic hrozného a zvláštního, přebrala jsem si to v hlavě, a když na to došlo, tak jsem to brala úplně v pohodě. Manipulace byla někdy náročná, protože jsem taková křehčí, takže třeba sjíždění z kopce jsem se trochu bála. Nic ale ve výsledku nebyl velký problém, člověk hodně okouká od zkušenějších a vždycky je někdo, na koho se může případně obrátit. A k tomu strachu – člověk musí mít odhodlání a nesmí si říkat, čeho se má bát. Když něco chce zkusit, tak to prostě zkusí a nebude přemýšlet nad ničím jiným. Když to nepůjde, tak to prostě vzdá a už na podobnou akci nepojede, a když to půjde, tak zjistí, že to stálo za to, a může pokračovat dál. Rozhodně bych všem tuto zkušenost doporučovala, protože se člověku změní celkově pohled na svět.
Jak dlouho trvá než dobrovolník s člověkem, kterého dostane na starosti, naváže nějaký vztah?
Je to hodně individuální, záleží na osobnostech obou. Základ je, že ti lidi se na pobyt strašně těší, dobrovolníky berou jako kamarády a většinou mají strašně krásný vztah. Ale je určitě důležité, aby si osobnostně sedli. My jsme se například s mým svěřencem hodně nasmáli, byli jsme na stejné vlně.
Byl i čas na sbližování se s ostatními organizátory?
Určitě. Každý večer. Všichni kdo měli chuť se sešli ve společenské místnosti a bavili se.
Chystáš se na pobyt znovu?
Určitě – a doufám, že aspoň na dva tábory.
Tak to je skvělé! Co tě přimělo jet znovu s Domovem? Neuvažovala jsi, že zkusíš jinou organizaci?
Rozhodně právě vedení Domova a celkově lidé v organizaci, protože chování všech bylo hrozně milé. Poznala jsem skvělé lidi a atmosféra pobytu byla strašně super. Já jsem tam sice jela jako dobrovolník, ale užila jsem si to asi stejně jako ti klienti. Byli jsme na tom vlastně dost podobně – sice jsem jim pomáhala, ale i sama jsem si to užívala. Je to podle mě skvěle strávený čas, kde se pobavím, ale zároveň pomáhám lidem, kteří to potřebují…
Pobyt tě tedy utvrdil v tom, že se chceš věnovat zdravotnictví a sociální oblasti?
Určitě mně to potvrdilo, že mě tohle baví. Baví mě se starat se o lidi, mluvit s nimi, zajišťovat jim pomoc, péči i tu zábavu. Celkově mě to tak naplňovalo, že jsem vlastně večer šla spát a byla jsem šťastná a spokojená, že jsem jim mohla pomoct a byl to fajn den.
Znáš kolem sebe lidi v tvém věku, kteří smýšlí podobně jako ty?
Popravdě ani moc ne. S kamarádkami třeba rády podpoříme organizace nákupem jejich výrobků nebo propagačních předmětů, ale ony by na podobný pobyt nikdy nejely. Nemyslím si ale, že je to tím, že by lidi z mojí generace byli nějak zlí. Jen asi nevědí o tom, jaké jsou možnosti a kde se dá pomáhat. Těch, kteří by si ty příležitosti sami aktivně hledali, je minimum.
Jak si myslíš, že lze lidi v tvém věku k dobrovolnictví nalákat?
Určitě především na sociálních sítích, které jsou mezi mladými nejrozšířenější. Potom bych určitě doporučila působit na školách – například na gymplech je hodně lidí, co by třeba šli nějak pomoct, aspoň s nějakou akcí, nebo drobností. Většinou ale ani neví o tom, že možnost být asistent nebo dobrovolník existuje.
Bezva, díky za tipy. Na závěr mi ještě prozraď, co ráda děláš ve volném čase…
Ve svém čase úplně nejradši tancuji – závodně streetdance a jinak úplně cokoliv. Potom vyrábím, hraju na kytaru, chodím každý víkend na brigádu. A když můžu a mám hodně volného času, tak se právě dívám, kde bych mohla pomoci…
Děkujeme Agátce za rozhovor, další příběhy lidí spojených s naší organizací najdete v sekci Naše příběhy.