Hynek Latta
Hynek Latta: Humor je skvělým pojítkem mezi lidmi
Jednačtyřicetiletý Hynek Latta je činorodý muž s nakažlivým smyslem pro humor. S Domovem ho pojí dlouholetá historie. Začínal jako účastník pobytů, pokračoval jako jejich organizátor, dnes aktivně využívá osobní asistenci. O složité cestě ke kariéře psychologa, velkém koníčku – divadle, i o radostech a strastech každodenního života nám povyprávěl v rozhovoru.
18. prosince 2018

Začneme ne příliš originální, ale důležitou otázkou. Kdy a proč jste se vlastně ocitnul na vozíku?

Narodil jsem se s vrozenou genetickou vadou, které se říká spinální svalová atrofie. To znamená, že se člověk narodí relativně zdravý, ale v průběhu života slábne a slábne, protože mu svaly nefungují tak, jak by měly. Tato nemoc má různé formy. Já konkrétně jsem nikdy úplně nechodil jako všichni ostatní a zhruba od druhé třídy jsem na vozíku.

Kdy jste poprvé slyšel o Domově pro mne?

K Domovu jsem se dostal jako dospělý, první kontakt byl přes známé. Nejdříve jsem se účastnil jedné nebo dvou letních pobytových akcí pro dospělé, které Domov organizoval. To byl moc příjemný čas, kdy se člověk dostal mezi fajn lidi. No a pár let na to jsem začal takový tábor s Domovem spoluorganizovat, podílel jsem se na tvorbě programu pro děti i dospělé. Díky tomu jsem se seznámil se spoustou lidí a s Domovem už jsem zůstal v kontaktu, pomáhal jsem například i s natáčením propagačního videa. Klientem Domova, tedy tím, co odebírá osobní asistenci, jsem dva roky. Když jsem dostudoval a chtěl jsem si začít hledat práci, tak jsem sháněl lidi, co by mě doprovázeli do práce. Takže od té doby jsem i klientem a Domov pro mne mi velmi pomáhá, opravdu mi fyzicky umožňují, abych navštěvoval pracoviště.

Když jste hledal osobní asistenty, byl Domov vaše jasná první volba?

Zkušenosti mám s více organizacemi, už jen proto, že každá služba má nějaká časová omezení, do kterých se člověk ne vždy vleze. Ale naprosto vážně říkám, že Domov pro mne je počin, který se mi od prvopočátku líbí. Protože si myslím, že se jim na rozdíl od některých jiných organizací, se kterými jsem byl v kontaktu, opravdu daří naplňovat jejich krédo, tedy umožňovat lidem s postižením, aby mohli žít ve svém přirozeném prostředí svým preferovaným způsobem života. Hrozně moc se mi na nich líbí, že je to taková komorní organizace, která se nesnaží fušovat do všeho, ale vzala si pár činností, které dělá dobře. Opravdu si jich vážím, a to nejenom protože jsem na nich svým způsobem závislý. Což dokazuje i to, že jsem jim dal při hledání asistence jednoznačně přednost. Je to prostě moje první volba, i když asi neumím pořádně vysvětlit proč.

Pracujete v nemocnici jako psycholog. Jak jste se k tomu dostal?

Moje cesta k titulu byla poměrně složitá. Po základní škole mě rodiče proti mé vůli přihlásili na obchodní školu bez maturity. Po jejím dokončení jsem přemýšlel a zjistil, že mě účetnictví a podobné věci nebaví a dělat je nechci. Už tenkrát jsem se zamiloval do filozofování, psychologizování a přemýšlení o člověku. Tak jsem si řekl, že půjdu studovat psychologii. Jenže k tomu je potřeba maturita, kterou jsem si musel dodělat. Potom jsem si kvůli zdravotním potížím dal se studiem přestávku, vysokou školu jsem tedy začal studovat v roce 2004. Ani to ale nebylo bez komplikací. Nejsem úplně studijní typ, takže jsem si školu kvůli různým opakováním zkoušek, ale i dalším potížím prodlužoval a ve výsledku jsem ji studoval, včetně přerušení, přes 12 let. Ale teď mám vše zdárně za sebou, dokonce jsem si stihl udělat i psychoterapeutický výcvik. Od května 2018 pracuji v Dětské nemocnici v Centru provázení.

Jaký byl proces hledání práce? Narážel jste na nějaké bariéry kvůli svému postižení?

Práci jsem si hledal asi rok a půl. Byl jsem z toho dost smutný a vyčerpaný, nikde mě nechtěli, buď to bylo kvůli schodům, nebo měli plno, většinou oboje. Nejčastěji mě diskriminovala architektura budov, což je dost frustrující. I když v některých případech jsem měl pocit, že se na to spíše vymlouvali.

Nakonec jste ale práci našel, co v Dětské nemocnici děláte?

To, že jsem tuhle práci dostal, byla vlastně shoda příjemných okolností, kdy mě doporučili známí a paní psycholožku, která už v Centru provázení působila, můj příběh zaujal. Pracuji na částečný úvazek, do práce jezdím většinou dvakrát týdně na čtyři hodiny. Centrum provázení, kde pracuji, je služba pro rodiny dětských pacientů. Když například přijede rodina, která si vyslechne nějakou nepříznivou diagnózu, která to dítě bude ovlivňovat celý život, invalidizuje ho nebo třeba i ohrožuje jeho život, tak jim nabízíme krizovou intervenci, ale i následné poradenství. Řešíme praktické záležitosti, dynamiku rodiny a problémů, které tam vznikají, pomáháme s komunikací se školou…. Rodiny se najednou ocitnou mezi sdělením diagnózy a vlastním domovem v takovém vakuu, kdy je potřeba je tímto procesem provázet, aby se dostali do svého života, byť s bolestí a komplikacemi, ale do svého života. Aby nezůstali na prášcích, alkoholu… Aby tu pro ně někdo byl.

To zní moc zajímavě, ale i náročně. Po peripetiích se studiem tedy začínáte budovat kariéru psychologa, máte nějaké plány, kam to chcete dotáhnout?

Určitě chci pracovat jako psycholog, jeden čas jsem uvažoval o doktorském studiu, ale pak jsem to vyhodnotil, že na to nemám energii a kapacity. Pracuji si raději doma na tom, co mě baví a co mě nikdo nenařizuje. Převážnou část svého profesního času věnuji práci v Centru provázení, jinak také přednáším v kurzech pro rodiny dětí s poruchami hybnosti a dětí s epilepsií, dále jsem v kontaktu s další organizací, kde bych vypomáhal. Takže se mi naplňuje taková moje představa, že jsem ve více menších projektech, kde se zapojuji. Je to lepší, než kdybych byl někde uvázaný na osm hodin, to by mě fyzicky zmohlo. Já opravdu potřebuji hodně odpočívat a nabírat tu energii zpět, pokud mám pracovat dobře. Mám také živnostenský list na psychologické poradenství a diagnostiku, takže pokud se mi podaří vyřešit otázku prostor, budu rovněž poskytovat privátní konzultace.

Jste tedy dost činorodý. Slyšela jsem, že hrajete i v divadle…

Ano, hrajeme v Divadle Járy Pokojského, je to takový amatérský soubor u křesťanského sdružení Archa Community. Aktuálně vystupujeme s představením Brouk v hlavě. A kromě toho ještě s Michaelem Vidurou hrajeme Kriplíky, takové trochu punkové představení. Tam sehráváme převážně reálné skeče ze života, které se trochu přibarví, aby to bylo zajímavé pro lidi. Občas se objeví i něco autorského. Oblíbená byla například scénka ze života mé kamarádky, která se vydala s přítelem na parník.  S elektrickým vozíkem by se tam nedostala, tak si půjčila od kamarádky mechanický, přítel ho ale nějak špatně zabrzdil a ona s ním sjela do vody. Tak pro ni musel skočit a zachránit ji, vozík ale skončil na dně přehrady. Jsou tam ale i další, často až neuvěřitelné scénky, které se někomu z nás staly.

Z toho mi vychází, že humor a schopnost udělat si ze sebe legraci jsou pro vás důležité…

Rozhodně. Já si myslím, že to je klíčové nejen pro mě, ale i pro mé kamarády. Často to je velmi černý humor, který občas i mě zaskočí, ač snesu hodně. Ale je super, že tímhle černým humorem umíme nakazit i zdravé lidi. Myslím, že humor je most mezi těmi dvěma světy.

Jak jsou na tom vůbec Češi s přijímáním lidí s postižením?

Můžu mluvit jenom o lidech, se kterými mám osobní zkušenost, a tu já mám velmi dobrou. Za časů, když jsem jezdíval ještě bez asistentů MHD, tak se často stávalo, že mi lidi rádi nabízeli pomoc i aktivně, a to se podle mě rozhodně nezměnilo. I když někam vjedu v roli profesionála, třeba psychologa, tak taky cítím, že mě lidi berou. Že mě svým způsobem respektují za to, kam jsem to dotáhl. Myslím, že česká společnost, jak já ji znám já, je relativně přijímající, ale je hrozně důležité udělat první krok.

A co po praktické stránce? Jak je na tom třeba Brno?

Myslím si, že je Brno hodně bezbariérové, že se to vůbec nedá srovnávat s tím co tu bylo, včetně MHD. Obzvláště nově budované nebo rekonstruované prostory už jsou bezbariérové, takže člověk se téměř vždy dostane na úřad, do banky… Jsou tady určitě mezery, tempo by klidně mohlo být rychlejší, ale zaplať pánbůh za to. Když to porovnám s časem před dvaceti lety, je to velký rozdíl. I do toho divadla a kina je snazší se dostat než kdysi, i když právě oblast kultury má podle mě rezervy.

Co byste popřál Domovu pro mne do nového roku?

Já bych mu přál, aby měl dostatek sil jít tou svou vytyčenou cestou. Aby i v příštím roce mohli uspokojovat klienty, a aby i oni byli uspokojeni tím, jak je společnost vnímá. Pečující osoba ve společnosti nemá až takovou vážnost. Proto bych organizaci přál, aby společenská prestiž této služby a vůbec péče o lidi, kteří nemohou to, co většina, byla nějakým způsobem zakotvena. Aby organizace měla svoje pevné, stabilní místo a byla dobře přijímána.

Děkujeme Hynkovi za rozhovor, další z příběhů lidí spojených z Domovem najdete v rubrice Naše příběhy.