Robin Fábry: Možnost chráněného bydlení přišla za pět minut dvanáct

Robin Fábry: Možnost chráněného bydlení přišla za pět minut dvanáct

Za svůj život si vyzkoušel nejrůznější druhy bydlení. Žil v domě na vesnici, v bytě s manželkou, sám i ve specializovaném domově pro osoby s postižením. Nyní se Robin Fábry zabydluje ve zbrusu novém bytě chráněného bydlení Domova pro mne. Co pro něj byla výzva a na co si naopak zvyknul rychle? A proč nakonec nevyužil možnosti vlastního pronájmu? To vše nám prozradil v rozhovoru.

Podělíte se s námi o svůj životní příběh?

Můj příběh je dlouhý, to by bylo na celý den. Zásadní ale je, že jsem sedmnáct let po úraze krční páteře. Měl jsem tehdy takový ztřeštěný nápad a lezl po balkonech. Skončil jsem kompletně ochrnutý na spodní část těla, hybnost horních končetin mám částečnou. Doma se tak pohybuji na mechanickém vozíku a v exteriéru využívám elektrický.

V době úrazu jste žil samostatně?

Dá se říct, že ano, ale neustále jsem byl částečně závislý na rodičích a jejich pomoci. Když se mi stal úraz, tak se plánovalo, že se k nim vrátím. Potkal jsem ale tehdejší manželku a vše se změnilo. Společně jsme bydleli na Vinohradech, potom co jsme se rozešli, jsem se odstěhoval na chvíli mimo Brno a později se sem zase vrátil. Od roku 2014 jsem žil v centru Kociánka. Protože mi ale táhlo na 40, nemohl jsem tam dále zůstat. Možnost jít do chráněného bydlení Domova pro mne tak přišla doslova za pět dvanáct.

Měl jste na stole i jiné alternativy? Třeba návrat k rodičům nebo naopak bydlení úplně na vlastní pěst?

Návrat domů nepřipadal v úvahu. Maminka už zestárla, bude jí 73 let a už by to nezvládla, má svých problémů dost, stará se ještě o babičku… Možnost vlastního bydlení jsem měl, město vyhovělo mé žádosti o bezbariérový byt. Potom, co člověk pozná, jak domlouvání asistentů na vlastní pěst funguje, jsem si to ale neuměl představit. Lidé musí často obvolávat i několik poskytovatelů a složitě skládat služby tak, aby pokryly jejich potřeby. V chráněném bydlení je velká výhoda, že asistence je zajištěná od jedné organizace a to včetně noční pohotovosti. I když i tady se samozřejmě najdou nějaké mouchy.

Jaké?

Jde obecně o systémové nastavení, které podle mě není výhodné ani pro jednu stranu. Týden dopředu si musím přesně naplánovat svůj život. Není moc čas na improvizaci, například když bych se chtěl zdržet s kamarády venku. Vím, že ukládání je dohodnuté na určitý čas, sám se například nedostanu do domu… Je pro mě obtížné odhadnout, jak dlouho budou některé věci trvat, například u hygieny to netuší ani zdravý člověk, natož já, když necítím nic od prsou dolů (smích). Zkomplikovat se můžou i další věci, třeba ranní příchod zdravotní sestry, jejichž služeb také využívám. Člověk se zkrátka musí naučit poskládat život, i když musím říct, že mým požadavkům a to i těm na poslední chvíli je v 99 % vyhověno. Vím, že v některých organizacích si klienti musí plánovat časy služeb i měsíc dopředu, to si já osobně neumím představit už vůbec.

Jaký systém by byl podle Vás lepší?

Myslím, že ideální by bylo, aby zde byl někdo přítomný 24 hodin denně. Základní, dlouhodobé úkony by samozřejmě musely mít nějaký řád a rozpis, ale třeba pětiminutové záležitosti nebo právě nečekané odchody, změny atd. by byly na počkání. Dle mého názoru by to ve finále bylo výhodnější i pro poskytovatele i pro klienty, ale je mi jasné, že o těchto věcech se rozhoduje na vyšších místech. Jinak má pro mě chráněné bydlení opravdu spoustu výhod a jsem za tuto možnost moc vděčný. Neumím si představit, co bych dělal, kdyby se mi nenaskytla.

Co na chráněném bydlení nejvíce oceňujete?

Jsem moc rád za soukromí, vlastní byt a to, že si můžu fungovat po svém. Byt jsem dostal k dispozici v podstatě holý a mohl si ho zařídit podle svých potřeb. Můžu si sem zvát, koho chci. Super je i to, že žiju v dojezdové vzdálenosti od centra města.

Připravoval jste se na osamostatnění nějak cíleně?

U mě to nebylo potřeba, byl jsem v minulosti zvyklý žít sám, tak jsem si vše jen osvěžil. I když nebudu lhát, zvykat si na to, že mi skončil „mama hotel“,  jsem si chvilku musel. Ale jinak u klientů, kteří se rozhlíží po jiném bydlení a jsou toho schopní, probíhá nácvik. Strach mám ale o ty, kteří nikdy samostatně fungovat nebudou moct, například osoby s mentálním postižením. I pro ně platí stejná pravidla pro odchod a já si nějak neumím představit, kam půjdou. Podobný typ samostatného bydlení, v jakém žiji já, je podle mě pro tuto skupinu lidí nevhodný. Tady vidím v systému poměrně velkou díru.

Pobíráte invalidní důchod – stačí vám k zajištění důstojného života?

V tuto chvíli by asi nestačil. Respektive, stačil by na pokrytí nákladů za bydlení a péči, ale když bych chtěl jít například od kina, musel bych s rozvahou otáčet každou korunu. Jsem proto rád, že mám možnost si přivydělat a žít trochu svobodněji.

Čemu se profesně věnujete? Byl pro Vás problém najít si práci?

Měl jsem štěstí, že zaměstnavatelé se mi vždy ozvali sami. Je ale pravda, že člověk se stále pohybuje v podobné množině práce pro různé chráněné dílny, které jsou závislé na dotacích za zaměstnávání postižených osob. Nejde tak o žádné valné výdělky. Do budoucna bych se tak ideálně chtěl z tohoto vymanit a pracovat sám na sebe, být flexibilnější.

Jaký obor vás láká?

Studoval jsem ekonomii. Mám magisterský titul. Musím ale přiznat, že jsem po úraze školu bral spíše jako obranu proti nudě, nepředpokládal jsem, že mi někdy pomůže k práci. Teď se snažím více vzdělávat v oblasti programování a chtěl bych jít tímto směrem. Už teď se ve volných chvílích samostatné činnosti částečně věnuji a rád bych to rozšířil. Možnost přivydělat si peníze určitě dává svobodu.

V tom, že si můžete více dovolit?

Ano, kromě věcí, jako je možnost vyrazit za kulturou, jde třeba i o kompenzační pomůcky. Ihned po úraze jsem absolvoval kolečko s pojišťovnami a od té doby je raději o nic nežádám, nemám na to nervy, nechci se s nikým hádat a dokazovat mu, že danou věc opravdu potřebuji. Jsem rád, že mám možnost sehnat si pomůcky, byť použité, za přijatelné peníze a sám si je zaplatit. Na pojišťovnu člověk jde jen v tom nejnutnějším případě. Třeba známému se stalo, že mu řekli, že když dostal příspěvek na polohovací elektrickou postel, už nepotřebuje vozík. Těch obstrukcí, než ho dostal… Asi by měl podle úředníků strávit celý život v posteli. To já rozhodně nehodlám, pořád mě celkem baví ☺