Pepa pracuje na pozici osobního asistenta v Domově téměř dva roky. Přes náročnější začátky si v týmu našel své místo a mezi dospělými klienty dnes díky své ochotě a osobitému smyslu pro humor patří k velmi oblíbeným. Každodenní, často velmi náročnou, rutinu práce osobního asistenta pomáhá Pepovi zvládat učení Falun Dafa, které se stalo součástí jeho života. O tom ostatně svědčí i to, že hned na začátek našeho rozhovoru v kavárně si sundává boty a sedá si do zkříženého sedu.
Mít nohy křížem tě uklidňuje?
Jo, často si takhle sedám, když jsem nervózní, a to teď trochu jsem. Nejsem až tak upovídaný, ale naučil jsem se přijímat nové věci jako výzvy, takže to snad zvládneme.
Cvičení, meditace, ale i přijímání nových výzev souvisí s učením, kterým se v životě řídíš. Mohl bys nám ho trochu přiblížit?
Žiji životním stylem Falun Dafa – je to metoda sebezdokonalování, jak po stránce zdravotní, tak po stránce duševní. Běžný člověk si to může představit jako cvičení, které se podobá józe. Kromě cvičení je to ještě vědomá práce na sobě, kdy se snažím inspirovat učením, které Falun Dafa obsahuje. Řídíme se zde třemi vznešenými principy – pravdivostí, soucitem a snášenlivostí. Těm by se mělo každé chování cvičence přizpůsobovat. V knize, kterou sepsal učitel Falun Dafa, jsou rozepsané různé modelové situace zlepšování charakteru, a také to, co by měl praktikující dělat, aby dosáhl klidné a vyrovnané mysli a soucitného srdce.
Jak ses k Falun Dafa dostal?
Kdybych řekl celý příběh, tak tady budeme dlouho. Ale v podstatě jsme ve škole v jednom seberozvojovém předmětu měli na obrovský výkres intuitivně a bez přemýšlení malovat svůj vysněný život. No a lidi tam malovali baráky, auta, rodinu, zahrady. A já jsem tam začal malovat buddhistický chrám někde v horách, tomu jsem se sám divil. Zároveň mi ale život ve stylu „narodím se, chodím do školy, pracuju a umřu,“ nedával moc smysl. Tak nějak jsem hmatatelně cítil, že je něco za tímto světem, že za tou oponou je něco víc. Tak jsem hledal nějaký vyšší smysl, protože tohle mi ho nedávalo. Potom jsem v nějaké reklamě slyšel slovíčko osvícení a hledal jsem co to je. No a o té doby jsem vlastně začal chtít osvícení, protože to bylo něco, co mělo ten vyšší smysl. A postupně jsem se dostal až k Falun Dafa.
Je v Brně nějaká komunita lidí, se kterou se scházíte?
V Brně je těch lidí asi třicet. V parku probíhají pravidelná cvičení, která jsou bezplatná a otevřená veřejnosti. Tam je možné se přidat a naučit se to na nich. Kromě toho ale samozřejmě vznikají přátelství, kdy se člověk může s kýmkoliv domluvit a jít si třeba zacvičit.
Platíte ve společnosti za podivíny?
Já se za podivína nepovažuji. Mně tento způsob života, konkrétně ty principy pravdivosti, snášenlivosti a soucitnosti, přijdou jako základ lidskosti a řekl bych, že to má v sobě do jisté míry každý, akorát třeba ne vědomě. Já jsem byl podobný případ. Když jsem ty principy poprvé objevil, tak jsem si říkal: „Aha, tohle jsem celou dobu hledal a nevěděl jsem, jak se to jmenuje.“ Teď je to vlastně taková moje podpora a pomáhá mi to, když jsem v životě v nějakých zátěžových situacích, ve kterých si nejsem jistý, jak se zachovat. Snažím se nahazovat tuhle životní taktiku a řeknu si: „Dobře, tak to zkusím udělat poctivě a tak jak by se mělo, a ono to dobře dopadne.“ Vlastně je to taková víra v dobro.
Je ta filozofie spojená i se zbavením se materiálních věcí?
Na začátku jsem měl takové mylné pochopení, že se člověk stane mnichem a bude žít jen tím duchovním životem a vzdá se všeho materiálního. Ale učitel Falun Dafa, který popsal ty principy, mě inspiroval k pochopení, že nemusíme ztratit materiální věci, ale že jde o to nebýt k nim citově připoutaný. Člověk může mít cíl nabýt něco hmotného, když za tím má ty spravedlivé principy – jako třeba dobře uživit rodinu nebo prospět společnosti nějakým poctivým podnikáním. Avšak nemělo by to být zaměřené na sebe a na svůj zisk, ale na nějakou službu společnosti. Pak si myslím, že je to vlastně i žádané…
Byl jsi předtím výrazně jiný člověk?
Byl jsem jiný v tom, že jsem si nevážil duchovních věcí ani naší kultury. Tak nějak jsem si nevážil lidí kolem sebe a chtěl jsem uspokojit svoje potřeby a pak mi to vlastně bylo už jedno. No a teď se snažím vážit si lidí kolem sebe, dobře se k nim chovat, nedělat jim něco, co by je bolelo. Je to vlastně taková laskavá stránka věci. Snažím se na to myslet i při práci.
Principy pravdivosti, soucitnosti a snášenlivosti se mi k práci v sociálních službách hodí. Umíš si představit sebe v pozici asistenta před tím, než si takto začal uvažovat?
Naprosto ne. To bych asi hledal nějakou pohodlnou práci, nějakou práci, která by mně nepřišla tak tvrdá. Tady mi to přijde tvrdý. Asi tak jako když jde plavec skočit do jezera, ale ta voda se mu zdá studená, tak tam smočí nožičku, ale neskočí tam, protože nebude chtít zažít ten šok. Tady mi Falun Dafa pomáhá být na sebe tvrdej a do té vody skočit, ale samozřejmě to má nějaké své hranice dané laskavostí sám k sobě, není to bezhlavé. Ale mám zkušenost, že když je člověk k sobě tvrdší, tak udělá mnohem víc věcí, víc věcí se mu podaří…
Během práce asistenta jsi asi mnohokrát vystoupil ze své komfortní zóny a překonal sám sebe…
Nespočetněkrát. Myslím, že asistence je pro lidi, kteří se rádi překonávají. Přemýšlím, jestli mám po dvou letech v téhle práci ještě nějaké hranice toho, co je pro mě nepředstavitelné. Hodně se to posunulo (smích). Spíš než na fyzické úkony to pro mě bylo ze začátku náročné po psychické stránce. Začínal jsem u dětí, které velmi často hodně špatně komunikují. Když jsem byl na první asistenci a viděl jsem, že klientka pořád dokola opakuje jednu otázku a musí se utěšovat a „chladit“ jako nějaký přehřívající se kotel, tak jsem si asi po hodině říkal, že to nedám, že odejdu. Ale překonal jsem to a další asistenci to bylo lepší.
Dětské klienty sis jako svoji cílovou skupinu vybral záměrně?
Zpočátku ano. Studoval jsem v Brně psychologii na vysoké škole, chtěl jsem jako psycholog pracovat s dětmi. Takže když jsem školu nečekaně nedokončil, hledal jsem si práci s dětmi. Brigádně jsem třeba hlídal děti vytížených rodičů, potom mi kamarádka doporučila Domov. Práce s dětmi s postižením je ale hodně jiná. Zjistil jsem, že potřebuji mít s klientem nějakou interakci, takže jsem po nějaké době přešel k dospělým a jsem za to rád. Baví mě si s nimi povídat, těším se, jak pokračují jejich příběhy.
Co obnáší tvoje práce v Domově? Máš stálou klientelu nebo to máš v tomto ohledu pestré?
Mám to třeba tak, že ráno jedu na vesnici, tam pozdravím rodinku, uvařím čaj, pustím gramofon, vytáhnu klienta z postele, uděláme takové ty ranní nutnosti a přitom si povídáme. Hodně mě baví i humor některých klientů, často ho máme podobný. Jedna z mých vlastností, která mi ze začátku pomohla přežít, je to, že se bavím absurdními situacemi, to je takový můj druh humoru. K tomu mám při službách dost příležitostí. Například moje poslední role byla, že jsem dělal držák na šunku, minule třeba držák na popelník. To jsou pracovní pozice, které jsem zatím v životě nezažil a určitě doporučuju.(smích)
Práce asistenta je tedy takový záložní plán, jestli to chápu dobře?
Je to tak. Plán A byl vystudovat psychologii a pracovat v oboru. Po pěti letech studia jsem ale bohužel neudělal jeden předmět a shodou nešťastných okolností se mi to nepodařilo vyřešit tak, abych mohl ve studiu pokračovat. Ale plán A chci pořád dokončit, na psychologii se chystám znovu přihlásit. Chtěl bych do budoucna svojí odborností pomáhat lidem například jako poradenský psycholog. Přeci jen v Domově je moje odbornost v podstatě hlavně to, že mám funkční ruce a nohy.
Tak budeme držet palce. Domov pro mne letos slaví 15 let. Co bys mu k narozeninám popřál?
Ať se mu daří a lidé dělají poctivou práci a mají pro sebe pochopení. A taky přeji každému zaměstnanci dostatek času na odpočinek a výdělek, který si zaslouží.