Kateřina Havlíková se od malička nemohla spoléhat na své ruce kvůli vrozené vývojové vadě. Tam, kde ostatní používali ruce, se proto postupně naučila zapojovat nohy. Dnes tak nohama bez problému kreslí, píše i obstarává domácnost. Vystudovala také sociální práci na vysoké škole, místo v oboru však, i přes své zkušenosti, nemůže najít. Kontakt s oblastí sociální práce si proto užívá jako koordinátorka pobytů pro dospělé v Domově pro mne. Jak překonává předsudky zaměstnavatelů a jak vnímá ochotu lidí pomáhat handicapovaným?
Prozraďte nám, jak dlouhá historie Vás a Domov pro mne pojí?
Domov jsem si před několika lety vyhledala jako poskytovatele osobní asistence. Když jsem se totiž přestěhovala do Brna, tak jsem začínala sama a využívala pomoc kamarádů. S jednou hodně dobrou kamarádkou jsem si v podstatě uzavřela smlouvu a platila jsem ji. Jenomže jsme poměrně rychle zjistily, že pomoc blízkého je dlouhodobě neudržitelná. Kvůli tomu, že se z kamarádky stala má pečující osoba, trpěl náš přátelský vztah. Rozhodla jsem se proto vyhledat profesionální pomoc a Domov pro mne mi padl do oka.
S jakým handicapem se potýkáte? A jak velkou dopomoc potřebujete?
Můj handicap je vrozená vývojová vada. S postižením jsem se narodila a zhruba do svých šesti let jsem podstoupila mnoho korekčních operací. Ta poslední byla nejriskantnější a nevědělo se, jak dopadne. Ale dopadla v podstatě dobře, takže na základě té jsem se začala stavět na nohy a chodit. Aktuálně chodím, i když s obtížemi. Z velké části jsem samostatná, ale kvůli zakrnělým horním končetinám si neporadím se vším. Asistenty tak využívám spíše pro doprovod nebo dopomoc při pracích v domácnosti, které sama nezvládnu.
Takže to vůbec nebyla samozřejmost, že budete chodit?
V žádném případě ne… Já jsem nechodila vůbec a byla jsem závislá na pomoci ostatních. Hodně věcí jsem se ale automaticky snažila dělat nohama, ty u mě od malička suplovaly ruce. Je pro mě naprosto přirozené je používat. S přibývajícím věkem, jak dítě získává zkušenosti a jemnou motoriku v rukách, tak já jsem to takhle cítila v nohách.
Slyšela jsem, že spoustu věcí zvládnete nohama, co všechno?
Například kreslím – chodila jsem do kurzu kresby do ateliéru a byl to hrozně velký relax. Nohama i píšu, háčkuju, jsem schopná i plést, žehlit, poskládat prádlo… V podstatě vše co děláte vy rukama, tak já nohama. I očistit mrkev zvládnu, ale je to hrozná piplačka. Ale záleží jak co. Něco dělám pusou a něco nohou. Taky ráda fotím a vařím.
To je skvělé. Činorodá jste, ale i co se Domova týče…
Ano, předloni jsem se zapojila jako koordinátor zážitkových pobytů pro dospělé a hodně mě to chytlo. Pro letošní rok už mám zajištěné všechny termíny. Možnost se realizovat, vymýšlet program a hlavně být v kontaktu s klienty mě moc baví a naplňuje, i když je to někdy adrenalin, obzvlášť pár dní před pobytem. Zejména shánění dobrovolníků bývá stále více obtížné.
Zmínila jste dobrovolníky, pociťujete problém s tím, že lidí je pořád méně?
Velmi intenzivně. Věnovat čas dobrovolně a nezištně je v dnešní hamižné době v podstatě sci-fi. Často se stává, že dobrovolníci mohou přijet jen na část pobytu nebo v jeho průběhu nečekaně odjedou, to je potom náročné pro mě i pro ostatní asistenty. Práce s dobrovolníky je navíc hodně nevyzpytatelná, protože vše závisí pouze na jejich dobré vůli. Někdy tak náhodou narazím na šikovné lidi a někdy ani komunikace dlouho dopředu neznamená úspěch.
To ale není všechno. Nově zastáváte také funkci předsedkyně správní rady Domova. Co Vás vedlo k tomu se o ni ucházet?
Nabídku stát se členem správní rady jsem přijala ráda. Domov je mi blízký a chtěla jsem mít možnost mu pomoci a ovlivnit dění v organizaci. Navíc jsem vystudovala sociální práci, tak to vnímám jako jednu z možností, jak být v kontaktu s oborem. Funkci předsedkyně potom považuji za čest. Mým cílem je podporovat Domov v jeho rozvoji, jako předseda zodpovídám za činnost spolku.
Sociální práci jste studovala v Bratislavě, proč zrovna tam?
V Bratislavě jsem navštěvovala gymnázium pro děti s handicapem. Bratislava je moje srdcová záležitost, takže i na vysokou jsem se rozhodla jít tam. Bakaláře jsem zvládla v pohodě, na magistrovi jsem potom trošku bojovala s časem i penězi, protože jsem si vymyslela, že bych mohla zároveň zkusit i sociální pedagogiku v Brně. Takže jsem studovala jednu dobu dvě vysoké školy a chodila do práce de facto na plný úvazek, což moc dlouhodobě nešlo. Studium v Brně jsem nakonec asi tři měsíce před státnicemi ukončila a hrozně se mi ulevilo. Pak jsem tedy zdárně dokončila magistra v Bratislavě. Momentálně ještě uvažuji o doktorátu.
Pracovala jste v oboru sociální práce? Jak bylo těžké práci najít?
Ono je to těžké i teď. Tehdy jsem měla asi štěstí a nastoupila na pozici sociálního pracovníka do ParaCENTRA Fenix, potom jsem krátce pracovala v jiné organizaci. Když jsem byla bez práce, tak jsem využila čas k dokončení studia a od té doby hledám místo v oboru a nemůžu ho najít. Vím, že práci v terénu nezvládám a hlásím se jen na pozice, na které fyzicky stačím. Možnosti jsou ale omezené a velmi často se, byť nepřímo, setkávám s předsudky. Opravdu jsou velmi časté, a to i ve státní správě…Takže teď jsem v callcentru a vyhlížím svou příležitost. Často mám vyšší vzdělání, než je potřeba, mám co nabídnout, ale handicap je překážka. Většinou přijde odpověď, že vybrali vhodnějšího kandidáta.
Jaké máte zkušenosti s tím, jak společnost vnímá lidi s handicapem?
Zhoršuje se to. Poslední dobou začínám vnímat bezohlednost, typicky v MHD. V zimě na mě třeba není handicap vidět, ale myslím, že každý všímavý pochopí, že se tyče v tramvaji prostě nechytnu. Lidi ale raději nosí v uších špunty a dívají se z okna, než aby vnímali své okolí. Člověk musí mít prořízlou pusu a ozvat se. Řešili jsme to nedávno i s manželem, že vnímáme změnu hodnot a atmosféru ve společnosti, jak všichni chtějí víc a honí se za penězi, ale neuvědomí si, co je to stojí, dochází ke kolapsům z přepracovanosti… A lidi se uzavírají a zakuklí do sebe a starají se každý o sebe… Možná s tím souvisí i ta potíž s hledáním dobrovolníků.
A jak je to s vybaveností Brna a veřejných míst?
Co se týče technického vybavení a bariér tak to se zlepšuje, ale co se týče bariér v lidech, tak to se zhoršuje. Plyne to i možná z nějaké obavy pomoci, z negativní zkušenosti… Je pravda, že se mi taky stalo, že jsem odmítla nabízenou pomoc, protože danou věc běžně, byť u toho vypadám asi hrozně, zvládám. Později jsem si uvědomila, že já tomu člověku dávám negativní zkušenost, že ho odmítám… Je důležité si občas nechat pomoct, i když to třeba tolik nepotřebuji. To je pro toho člověka důležité a může to být odrazovým můstkem, jestli pomůže i příště, nebo ne. A pokud má člověk víc negativních zkušeností, že chtěl pomoci a oni nechtěli, tak se není čemu divit, že už nechce tu pomoc nabídnout. Pro člověka s handicapem je to výzva. Protože já jsem třeba ten typ, který chtěl vždycky co nejvíc věcí zvládnout sám, což je dobré, ale je potřeba tam nechat ten prostor a nechat si pomoci. Udělat tomu druhému radost, naučit se citlivosti a empatii a uvědomit si, že přijmutí pomoci nutně neznamená, že danou věc sama nezvládnu.
Líbil se vám příběh Kateřiny Havlíkové? Rozhovory s dalšími inspirativními lidmi, kteří jsou spojeni s Domovem, najdete v sekci Naše příběhy.