01 Dub Hana Teichmannová: Okolí si myslelo, že já i dcera při porodu zemřeme. Teď nám ji všichni závidí.
Hana Teichmannová je živý příklad toho, že nic není nemožné. Stačí mít odhodlání a štěstí na ty správné lidi. Kvůli těžké diagnóze dětské mozkové obrny je Hana od dětství upoutána na invalidní vozík. Po letech strávených v ústavní péči se ale zvládla osamostatnit a začít žít tak, jak vždy chtěla. Byla vůbec první obyvatelkou nezávislého bydlení Domova pro mne. To opustila, aby samostatný život posunula na další úroveň. S partnerem nyní žijí ve společné domácnosti a vychovávají roční dceru. Jak náročná byla cesta za vysněnou rodinou? A jak se potýkají s výchovou batolete? To nám Hanka prozradila v rozhovoru.
Kdyby Vám někdo v dospívání řekl, že budete žít s přítelem a dcerou samostatně v bytě, věřila byste mu?
Asi ne, ale není to paradoxně až tak kvůli mému postižení. Strávila jsem sice většinu dětství a dospívání na Kociánce, ale vždycky jsem toužila po tom žít samostatně a mít rodinu. Jen jsem k tomu dlouho neměla podmínky a toho správného partnera, který by mě měl rád se vším všudy. Tenhle problém má podle mě celá řada mladých holek, i když je pravda, že u mě si k tomu musíte přičíst poměrně náročnou péči o mou osobu.
Jak jste se vůbec do Brna a na Kociánku dostala?
Do Brna jsem se na základě rozhodnutí rodičů nastěhovala v 10 letech, tehdy jsem z toho moc nadšená nebyla. Pocházím z Ostravska, od svých tří let jsem chodila do dvou školek a dvakrát týdně do speciální školky v Novém Jičíně, kde jsem měla i rehabilitaci. Jednou týdně jsem chodila mezi zdravé děti, abych se integrovala. V sedmi letech jsem začala navštěvovat klasickou ZŠ se zdravými žáky. Moje vyučování bylo zkráceno na 4 hodiny denně, protože jsem byla často unavená. Měla jsem individuální plán, a také jsem byla osvobozena od psaní. Byla jsem tam moc spokojená, protože jsem měla skvělou paní učitelku a kamarády, kteří mě podporovali a měli mě rádi. Bylo mi moc líto, když mi paní učitelka ve třetí třídě oznámila, že musím odejít ze školy, protože přibyl cizí jazyk a výuku by se mnou nezvládli. Ale myslím, že za tím stálo něco jiného, protože jsem se učila dobře a měla jsem samé jedničky. Takže si umíte představit, jak jsem asi reagovala, když mě rodiče od čtvrté třídy umístili do ústavu na Kociánce.
Jak dlouhou dobu jste tam strávila?
Dokončila jsem tam základní školu. Potom jsem pokračovala na obchodní školu bez maturity, kterou jsem úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou z ekonomiky a účetnictví. Studium mě velmi bavilo, měli jsme výborný kolektiv a skvělé profesory a zažili jsme hodně legrace. I proto jsem šla ještě na pětiletou obchodní akademii, kterou jsem úspěšně ukončila maturitní zkouškou. No a celou dobu studií jsem žila na Kociánce, celkem 15 let.
Jak na léta na Kociánce vzpomínáte? Mám informaci, že jste tam byla považována za rebelku, je to pravda?
Nemyslím si, že bych byla rebelka, ale mám takovou povahu, že se ozvu, když se mi něco nelíbí. Jedno období bylo opravdu divoké, iniciovala jsem petici za neoprávněný vyhazov jedné vychovatelky a vyjádřila se, že si myslím, že se někteří zaměstnanci málo věnují klientům. Byl z toho tehdy i mediální humbuk a pro mě to nebylo na Kociánce moc dobré období. Ale zažila jsem tam samozřejmě i hezké časy, obzvláště potom, když mě přeložili na jiný pavilon, kde byli moc hodní a vstřícní vychovatelé.
Předpokládám tedy, že jste si hodně oddechla, když z Domova pro mne přišla nabídka nastěhovat se do chráněného bydlení, že?
Ano, tehdy to bylo jako sen. Z Kociánky mě nevyhodili, jak se občas někde povídalo, ale je pravda, že jsem chtěla a potřebovala radikální změnu. Jednou se tam objevil tehdejší ředitel Domova, se kterým jsem se kamarádila a nabídl, jestli bych nechtěla jít do nezávislého bydlení. Vůbec jsem neváhala a řekla jsem ano, protože žít si svůj život po svém, jsem vždycky chtěla. Měla jsem k dispozici službu osobní asistence 24 hodin denně, ze začátku jsem dokonce byla na bytě sama s asistentem, to byl doslova ráj. Samozřejmě ze začátku to bylo těžké, jelikož nebyli zvyklí a těžko se se mnou dorozumívali. Když jsem unavená, tak skoro nemluvím, ale podařilo se nám najít alternativní způsob komunikace. Byli tam fajn holky asistentky, se kterými jsem si užívala svobodu. Za několik měsíců se ke mně nastěhoval spolubydlící Radovan, takže jsme se museli o čas dělit, ale pořád to bylo skvělé, protože byl jeden asistent na dva lidi. Když se pak vyměnili ředitelé v Domově, změnil se i systém nezávislého bydlení na dva byty po dvou lidech, kde byl k dispozici jeden asistent. To už se nám moc nelíbilo, protože toho času na nás moc neměli. Také mi začal lézt na nervy Radek, už jsme měli ponorkovou nemoc. Proto jsem chtěla odejít, ale nevěděla jsem kam a jak.
Osud to ale zařídil za Vás, když jste potkala svého současného partnera Petra, jak jste se seznámili?
Ještě když jsem byla na nezávislém bydlení, tak jsem chodila za kamarádkou na jednu ubytovnu v Bosonohách. Měla malé kotě, se kterým jsme chodily na chodbu, kde jsem se poprvé potkala s Peťou a kamarádka nás představila. Péťa se mi líbil na první pohled, časem jsme si začali psát na Facebooku a SMS. Nějakou dobu to trvalo, jelikož měl strach z toho, jak se o mě starat a další věci, ale nakonec jsme spolu začali chodit. Čím déle jsme spolu byli, tím více jsem sním chtěla být každý den, a tak jsme se o tom začali bavit a sehnali si na ubytovně větší byt a já se konečně přestěhovala. Žili jsem tam rok, když jsem ale otěhotněla, podali jsem si žádost o městský byt, se kterou mi velice pomohl můj kamarád Václav. Teď už skoro rok bydlíme v novém bytě ve Starém Lískovci.
Jak se k Vašemu vztahu stavělo okolí?
Moc kladně ne, nikdo nám nevěřil že spolu vydržíme. Nevěřili Peťovi, že všechno zvládne.
V tom případě se zřejmě nestavěli příliš kladně ani k Vašemu těhotenství. Založení rodiny byla určitě velká odvaha.
Někteří lidé nám fandili, někteří nás odsuzovali. Mnozí si mysleli, že to nepřežije ani dítě ani já, taky se jim určitě honilo hlavou, že když jsem postižená já, bude i Natálka. Také nevěřili Peťovi, že se o nás dvě postará. Například můj tatínek se mnou nemluvil celé těhotenství a bylo víc takových lidí. Nejvíce nám pomohli modlitby a přátelé, kteří nás podporují.
Jak náročné bylo skutečně otěhotnět, a především úspěšně dcerku donosit a porodit? Bylo toto období hodně těžké? Zažila jste v něm nějaké krizové situace?
Otěhotnět bylo až překvapivě snadné. V momentě, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsme o možnosti založení rodiny zatím jen mluvili, takže to bylo velké překvapení. Ze začátku jsem si těhotenství užívala, měla jsem velkou chuť na jídlo, takže jsem mohla jíst celý den a snít co mě napadlo. Užívala jsem si nákupy dětského oblečení a dalších věcí pro Natálku. Poslední 3 měsíce byly náročné, malá už pořádně kopala a tlačila mě, takže jsem nemohla dlouho sedět na vozíku a Petr mě musel pořád polohovat a otáčet na bok jak přes den, tak i v noci, takže jsme toho moc nenaspali. Poslední měsíc byl asi nejnáročnější, špatně se mi dýchalo a musela jsem se polohovat i osmkrát za noc, takže jsme byli oba vyčerpaní. Nakonec se mi ale podařilo vydržet 34 týdnů, než jsem už opravdu musela jet. Poslední den už to byla opravdu krize, vše mě bolelo a dýchalo se mi čím dál hůř, tak Peťa zavolal k mému gynekologovi, jestli můžeme dojet.
A jaký byl samotný porod?
No začalo to dost dramaticky, protože jsme do porodnice jeli autobusem. Po cestě jsem myslela, že ani nedojedeme, jelikož řidič autobusu jel jak s prominutím hovado, jen jsem čekala, kdy vypadnu z vozíku, ale i tuhle cestu jsme zvládli. Doktor nás vzal hned, vše jsme domluvili a za tři hodiny byla malá Natálka na světě. Tím že byla narozená dříve, musela jít císařem a museli ji ještě trochu rozdýchat a dát do inkubátoru na kyslíkovou podporu. V nemocnici byla ještě dva týdny po porodu, a pak jsme si konečně naši princeznu mohli vzít domů.
Bydlíte s partnerem sami? Jak v domácnosti fungujete?
Ano bydlíme sami, pokud teda nepočítám ještě naše dva kocourky a jednu kočičku. Fungujeme jako normální rodina, teď se hlavně staráme o Natálku, aby se měla dobře. Jinak o domácnost a nás dvě se stará většinu času Peťa. Asistenci máme, ale pouze 15 hodin týdně, víc si nemůžeme finančně dovolit. Občas se za námi staví kamarádi, aby si Peťa mohl i na chvilku odpočinout.
Jak zvládáte péči o malé dítě? Obzvláště teď, když už je větší a živější, to musí být náročné…
Každý den se o nás stará partner, a když dojde asistentka na těch pár hodin, tak mi s malou pomáhá ona. Pomůže s přebalováním, krmením, a pak děláme nějaké domácí práce, aby Peťa mohl udělat věci, které s malou dělat nejdou, nebo si chvilku odpočinul. Jinak malou učíme, aby byla více samostatnější a dokázala si sama hrát, protože zvládnout domácnost, péči o mě i o malou je, když jsme tady sami, obtížné. Myslím si ale, že se jí to bude do života hodit. Samozřejmě si jí všímáme, co jen to jde, ale dokáže si hrát a zabavit se sama, je hodně společenská, prakticky nebrečí. Podobná samostatnost je u dnešních dětí myslím vzácná, rodiče je podle mě často rozmazlují až moc.
Jaké období pro Vás bylo při výchově dcery zatím nejnáročnější?
Mě výchova teprve čeká, protože malá teď víc tíhne k tatínkovi. Ale často jí zpívám a vykládám pohádky. V každém období jsem se od ní něco naučila, hlavně trpělivosti a empatie. Každou chvíli má dítě trochu jiné potřeby a požadavky, ale myslím, že to zvládáme hezky. Hlavně nás vždy potěší nějaký pokrok, kterým nás Natálka sama od sebe překvapí.
A jak to zvládáte finančně? To je taky určitě důležitý faktor…
Zvládáme to, jak se dá. Plenky, mléko a další věci pro Natálku jsou pro nás nejnákladnější. Příspěvky od státu máme, ale i tak je to těžké. Také proto si nemůžeme dovolit víc hodin asistence. I kvůli tomu založila kamarádka sbírku na stránkách znesnaze21.cz,, abychom si mohli dovolit více návštěv asistentů. Je to složité, protože kdyby chtěl jít přítel do práce, musel by mi zajistit asistenci, která stojí 110 Kč na hodinu, musí si tak najít dobře placenou práci, aby nevydělával jenom na asistenci, ale i na další věci nutné pro běžný život. Tak uvidíme, jak to jednou vymyslíme.
Jak na Vás, když jdete například na rodinnou procházku, reaguje okolí? Máte nějaké negativní zkušenosti nebo Vám lidi spíše fandí?
Každý se na nás vždy usmívá a kamkoliv dojdeme, tam je Natálka velká hvězda. Hlavně tady u nás v bytovce a tady v Lískovci v Albertu, tam ji znají snad už všichni zaměstnanci.
Vím, že jste dřív malovala, máte na to ještě čas?
Už tolik ne, moje kamarádka, se kterou jsem dřív malovala, za mnou už tolik nechodí. Vzpomínám na toto období ale velice ráda, měla jsem několik výstav a několik desítek obrazů jsem i prodala. Spoustu jich mám ještě doma. Mé poslední dílo bylo Andílek pro Natálku k prvnímu roku, který oslavila 23.1.2020
ff 
