Temperamentní koordinátorka zájmových kroužků Šárka vám uvízne v paměti už po prvním setkání. Zaujme nejen do detailu vyladěným retro modelem, které ráda nosí, ale především svoji energií a přehledem. Od loňského roku vede v Domově pro mne zájmové kroužky, díky kterým se mohou děti bez ohledu na jejich handicap rozvíjet v tom, co je baví. Kroužky zvládá koordinovat vedle práce na plný úvazek. Po přečtení rozhovoru ale pochopíte, že když se Šárka pro něco nadchne, nic ji nezastaví.
Vím o tobě, že jsi duší umělkyně. Jak ses dostala do oblasti sociálních služeb?
Už odmalička jsem inklinovala ke kultuře a umění. Naši si ale nemysleli, že je dobrý nápad jít to studovat na střední školu. Říkali, že je to vrtkavý obor a že se neuživím. Tak mi střední školu vybrali sami, což je mimochodem věc, kterou každý puberťák opravdu „ocení“. Studovala jsem veřejnou správu.
Neměla jsi jim to za zlé?
Je pravda, že jsem postupně zjišťovala okolnosti, které mě od studia umění přeci jen odradily. Školský systém hledí hodně na estetiku a já úplně nejsem ten typ, co by lpěl na tom, že hlava musí mít určité rozměry k tělu. Nebaví mě dělat něco podle mustru, stejně jako ostatní. Tvoření se ale pořád držím. Vyrábím, maluju a snažím se chodit na různé kreativní kurzy. Teď mě hrozně baví šicí kurz. Chtěla bych se taky naučit programovat CNC stroje. Vyrábím taky různé doplňky na hlavu, ale to čistě ve volném čase – nepředpokládám, že se tím budu živit. Ale asi bych někdy chtěla mít nějaký upcyklační obchůdek.
Jak tedy ve výsledku hodnotíš studium veřejné správy?
Vždycky mě strašně zajímal lidi. Hrozně ráda s nimi mluvím a zjišťuju. A tak jsem i po střední šla humanitním směrem. K veřejné správě, kterou už jsem znala, jsem si přibrala sociální politiku. První rok vypadal děsně, to byla samá politologie, která mě fakt nebavila. Ale pak jsem se mohla vyprofilovat i volitelnými předměty – takže jsem volila sociologii, psychologii, měli jsme i předmět o neziskovkách… No a postupně mě to táhlo právě k tomu být s lidmi a objevovat zákoutí jejich duše. Takže jsem vlastně ráda, že mě naši nasměrovali, ale i tak jsem si vždycky našla vlastní cestu, a tou jsem se potom už vydala sama.
Při škole jsi začala pracovat, kde?
Začínala jsem v chráněném bydlení pro lidi s mentálním a kombinovaným psychickým postižením v Ostravě. Studovala jsem totiž v Opavě, pocházím z malé vesnice kousek od polských hranic z oblasti tzv. Prajzké. Jenže pak jsem potkala svého přítele Brňáka a do roka jsem se rozhodla, že se přestěhuju za ním do Brna. No a tak jsem pověsila práci v chráněném bydlení na hřebík a začala pracovat v Domově pro mne.
Proč sis vybrala právě Domov? Na jakou pozici jsi tehdy nastoupila?
Měla jsem na něj dobré reference. Vždycky jsem věděla, že chci pracovat s lidmi s mentálním postižením, strašně dobře se mi s nimi spolupracuje. Zároveň jsem si říkala, že na chvíli zvolním a zvolím nižší věkovou kategorii. Začínala jsem tedy jako osobní asistent ve skupině B pro děti, to jsem ještě studovala. Později jsem dostala práci na plný úvazek a k asistenci si přibrala koordinaci příměstských táborů.
Jsi organizačně zdatný typ – práce na táborech ti vyhovovala?
První měsíc na táborech byl hodně těžký. Přebírala jsem už smluvené tábory od kolegyně a nevěděla jsem, jaké děti přijdou. Vůbec jsem je neznala, ani jsem je neviděla. Ale zase mi to dalo hodně moc zkušeností. Už jsem věděla, že když se ozve někdo úplně nový, tak si s ním domluvím schůzku a stejně to teď dělám i v kroužcích. Protože tady nejde jenom o přihlášku na papíře. Dítě může mít krásně vypsanou přihlášku, ale ve skutečnosti je to s ním mnohem těžší, důležitá je komunikace. Abychom mohli pracovat na 100 %, musíme je poznat předem.
Jak ses dostala k organizování zájmových kroužků?
S prací asistenta jsem musela kvůli zdravotním problémům skončit. Našla jsem si potom jinou, trochu klidnější práci na plný úvazek. Rozluka s Domovem ale moc dlouho netrvala, protože už za pár měsíců mi paní ředitelka oznámila, že se podařilo sehnat peníze na projekt kroužků, který jsme spolu před tím dávaly dohromady. Bylo náročné vše skloubit, ale když mě něco baví, tak do toho jdu naplno. Navíc mě lákalo rozjet projekt úplně od začátku, tak trochu po svém.
Jak nápad na kroužky vůbec vznikl?
Kombinací. Rodiče chtěli, aby děti chodily někam, kde je to baví, i během školního roku. A protože jsem už z táborů věděla, co to je, vymysleli jsme zájmové kroužky. Přihlásila jsem se dokonce do kurzu základů muzejní pedagogiky. Šlo mi taky o to, aby instituce jako jsou muzea nebo galerie věděly, jak mají nabízet programy pro naše děti a nebály se toho.
Narážíš ze strany kulturních institucí na předsudky?
Teď už moc ne. Opět jde o komunikaci. Komunikuji s lidmi o tom, jaké děti přijdou, jak velká je skupina, jak fungujeme, co od nich lze čekat… V Brně jsem ve většině případů narazila na lidi, kteří mají zkušenost s dětmi s postižením, někteří dokonce i sami v minulosti asistovali. Nemůžeme si například vynachválit pána, který má na starosti výtvarnou dílnu v Technickém muzeu. Ke všem dětem se chová jako k osobnostem a dává jim prostor bez ohledu na to, jak se projevují. Což je super. Myslím si totiž, že město a obecně společnost těmhle lidem moc prostor projevit se nedává, anebo nerespektuje způsoby, jakými se projevují. Všechno musí být estetické, krásné, proběhnout potichu… Já to takto nevnímám a stejně se snažím koncipovat i kroužky.
Řekni nám tedy o kroužcích něco bližšího.
V pondělí je pohybově taneční kroužek. Vede ho lektorka, která pracovala dlouhodobě s lidmi s různými handicapy včetně těch, kteří jsou upoutáni na vozík a dokáží hýbat jenom minimálním procentem těla. I tak z nich motivací zvládne dostat nenaučené svévolné pohyby, kdy se ten člověk chce právě tímto pohybem projevit – řekněme tančit, i když to nemusí být klasický tanec. Hrozně ji obdivuji za to, jak s klienty umí pracovat. Často se tomu ze začátku brání, protože všichni máme naučené nějaké pohyby a normy, jak se chovat. Málokdo si dneska radostí zatančí na ulici. Myslím si ale, že je špatně držet se pořád nějakých mantinelů.
V úterý je výtvarný kroužek. Zaměstnáváme maminku na mateřské, která je učitelka ze školy, kam většina našich dětí chodí nebo chodila, takže přesně ví, jak na ně. I tady se mi líbí, kam kroužek směřuje. Nejede na estetiku, nechce děti opravovat. Určí nějaké téma výrobku a nechá je tvořit, nehodnotí se, že tohle je ošklivé, nechá je udělat tak, jak se to líbí jim.
Děti v kroužcích jsou hodně různé, různé jsou i jejich nároky, projevy… Zohledňujete to při nabírání do kroužku nebo je tu směska dětí? Nezpůsobuje to problémy?
Kroužky jsou pro děti od 6 do 26 let s mentálním a kombinovaným postižením včetně poruch autistického spektra. A jak říkáš, je tu velká směsice dětí, tím jsme právě nejvíce unikátní. Můžeme tady mít někoho, kdo se občas projevuje negativně, křičí, někoho, kdo se dřív nezapojoval do kroužku… Řešíme to tak, že kroužek je většinou pro 5 – 8 dětí, ideálně méně, aby tam byl právě důraz na individualitu. Kroužek vede lektor a při třech a více dětech má k ruce dobrovolného asistenta. Pokud má ale dítě větší problémy se skupinou nebo se svými projevy, tak dostane vlastního asistenta/dobrovolníka navíc. Ten mu pomůže najít si kamarády a nechat ho projevovat se, aniž by omezoval někoho jiného. Případně nabízíme i individuální formu kroužků. Ta je vhodná pro děti, které si prvně potřebují zvyknout na cizí osoby, vyzkoušet si, jestli pro ně bude kroužek to pravé, ale i pro ty, které se třeba v dané oblasti chtějí víc rozvíjet.
Každý den máte jiný kroužek, chápu to správně?
Ano, středa patří kroužku poznávacímu, který je tak oblíbený, že se teď rozrostl o další termín. Dáváme příležitost všem dětem, aby si řekli, co je baví, kam půjdeme. Navštěvujeme různá zajímavá místa a programy.
Ve čtvrtek je hudební kroužek. Ten je nejvíce uspořádaný v tom, že ty děti si střídavě ve skupině musí dávat prostor. Každé dítě si může vybrat písničku, hudební nástroj, na který bude hrát… V poznávacím kroužku je to víc o objevování a v tom hudebním dělají děti něco, co už znají, ale zábavnou formu a tím pádem se spolu učí interagovat. Ani to sami neví.
A pak je v pátek relaxační kroužek. Ten probíhá v relaxační místnosti, která je udělaná s prvky snoezelenu. Je potřeba najít to, co dané dítě opravdu zrelaxuje. Na někoho totiž může platit klidová činnost a někdo se potřebuje spíše vyběhat. Tento kroužek je naschvál v pátek, protože před víkendem se má relaxovat.
Co máš v plánu s kroužky dál?
Jestli se nám příští rok podaří zabezpečit finančně, chtěla bych otevřít další kroužek pro mladší děti. Měla jsem ohlasy od rodičů, kterým bylo líto, že jejich děti ještě do kroužku nemohou. Bude to více edukační kroužek, zaměřovat se bude na práci ve skupině ale i svou vlastní edukaci. Zábavnou formou se bude věnovat společenským normám, vycházení s lidmi, osobním rituálům… Chtěla bych kroužek zabezpečit i technologicky, protože dnešní děti se učí pracovat s moderními technologiemi rychleji než my a existuje spousta hezkých naučných aplikací a pomůcek, které mohou být užitečné. Už jsem potkala hodně dětí, které neuměly s rodiči komunikovat, ale díky aplikaci se naučily popsat předměty, které je zajímaly, bavily… Takže bych chtěla získat nějaké technologické vymoženosti, díky kterým by to našim dětem šlo ještě snadněji.
Kroužky zabezpečuješ vedle HPP, jak to zvládáš? Máš čas na něco jiného než práci?
Já kroužky neberu jako práci. Pro mě je to smysluplné trávení času, stejně jako by to mělo být pro ty děti. Prostě člověk dělá něco, co ho baví. Mě kroužky baví, jinak bych to nedělala. Já nevím, prostě místo abych si četla knížku, tak ve volném čase dělám zájmové kroužky. Mám vnitřní puzení kreativnit a rozvíjet a ty kroužky to umožňují. Kdybych neměla kroužky, tak bych si nejspíš namyslela jiný projekt, já prostě potřebuju něco dělat.
Ale přeci jenom, co tě baví ve volném čase, když nějaký máš?
Čtu, hodně a ráda cestuju a mám ráda umění. Takže na dovolené se neválím na pláži, ale chodím po památkách a galeriích. Nakupuju ve vintage obchodech, mám ráda oděvy z minulého století, mám doma i pár originálů, ve kterých běžně chodím. Přijde mi zbytečné něco hromadit a nepoužívat to. Hrozně bych chtěla staré plavky, co se vyráběli z příjemnějšího materiálu než ty dnešní. Tančím taky swing, letos vyrážím i na swingový tábor brněnské skupiny Swing Wings.