Jan Marek: Díky asistentům můžu rozvíjet svůj potenciál naplno
Jan Marek (27) se narodil s dětskou mozkovou obrnou. To mu ale rozhodně nebrání v tom, aby žil naplno. Několikrát týdně ho můžete potkat v bazénu, nebojí se ale ani extrémnějších výzev. Vyzkoušel si například paragliding nebo road trip po Itálii. Nezalekl se ani studia vysoké školy v cizím prostředí hlavního města. V rozhovoru nám prozradil, jak těžký byl proces osamostatňování, i to, […]
1. dubna 2019

Jan Marek (27) se narodil s dětskou mozkovou obrnou. To mu ale rozhodně nebrání v tom, aby žil naplno. Několikrát týdně ho můžete potkat v bazénu, nebojí se ale ani extrémnějších výzev. Vyzkoušel si například paragliding nebo road trip po Itálii. Nezalekl se ani studia vysoké školy v cizím prostředí hlavního města. V rozhovoru nám prozradil, jak těžký byl proces osamostatňování, i to, jak mu asistence pomáhá v běžném životě.

Na naši schůzku jste si přinesl batoh plný knih a studijních materiálů. Chystáte se po rozhovoru do knihovny?

Ano, v knihovně teď trávím poměrně dost času. Dokončuji totiž bakalářskou práci na vysoké škole. Zkoušky už mám naštěstí všechny hotové, takže zbývá dopsat závěrečnou práci, což zabere poměrně dost času.

Jakou vysokou školu studujete?

Na střední jsem chodil v Brně, absolvoval jsem obchodní akademii. Když jsem pak hledal možnosti dalšího vzdělání, dozvěděl jsem se o Metropolitní univerzitě v Praze a jejím programu Škola bez bariér. V rámci něj poskytuje studentům různé pomůcky ke studiu a dokonce i stipendium ve výši školného. To mě zaujalo, tak jsem se přihlásil a rozhodl se pojmout vysokoškolské studium i jako takovou osamostatňovací kúru.

Do té doby jste žil u rodičů v Brně. Byl přechod do Prahy velký šok?

Měl jsem samozřejmě počáteční obavy, protože jsem nevěděl, jak to tam chodí. Myslím ale, že jsem byl vyděšený úplně stejně, jako každý student, který jde na školu do cizího města. Když jsem si zvyknul ve velkoměstě fungovat, tak to nebyl vůbec problém. Zjistil jsem totiž, že v Praze jsou podobné socializační aktivity jako v Brně a nabízejí podobné možnosti. Měl jsem navíc štěstí, že mi na kolejích VŠE v Praze vyšli vstříc. Bydlel jsem na pokoji vhodném pro pobyt vozíčkáře, kde jsem měl k dispozici bezbariérovou toaletu, madla na přemisťování i sníženou linku.

Právě v Praze jste začal využívat osobní asistenci?

Ano, do té doby jsem spoléhal na pomoc rodičů, ale to, že byli najednou 200 km daleko, mě přimělo hledat jiné možnosti. Začal jsem spolupracovat s Asistencí o.p.s., která mi pomohla k tomu, abych měl život jednodušší a mohl naplno rozvíjet svoje schopnosti a dovednosti. Osobní asistenti mi pomáhali při studiu ve škole i při návštěvě bazénu a já zjistil, že jejich práce má smysl.

Do bazénu chodíte často a rád že?

Plavu už asi 18 let. Chodím plavat s organizací Kontakt bB, která pomáhá handicapovaným dostat se v tomto sportu na úroveň zdravých. Právě při plavání se rozdíly stírají. Člověk si často neuvědomí, že vedle něj plave vozíčkář a třeba plave i rychleji. Za tu dobu, co s Kontaktem plavu, jsem už zažil spoustu skvělých akcí a potkal jsem strašně moc skvělých lidí od trenérů, kteří nám celý rok dávají cenné rady, až po kamarády, na které se můžu kdykoliv obrátit.

Sbíráte v plavání i nějaké úspěchy?

Jelikož je to individuální sport, tak se mě všichni ptají, jestli jsem dosáhl stupně vítězů. Ale já plavu spíš pro dobrý pocit. Když si udělám osobní zlepšení, tak jsem samozřejmě rád, ale s ostatními se neporovnávám. Snažím se spíš překonávat sám sebe. Jsem rád, když se celoroční trénink na závodech projeví.

Prozradil jste mi ale, že holdujete i extrémnějším sportům než jen plavání…

Je pravda, že už jsem si vyzkoušel i trošku šílenější věci. V Praze jsem se dostal také do kontaktu s Ramusem. To je platforma pro společné setkávání mladých lidí s postižením i bez něj, která lidem na vozíku nabízí zase trochu jinou dimenzi trávení volného času. Vyjel jsem s nimi na tábor a shodou okolností jsem rovnou jako nováček vyhrál celotáborovou hru. Hlavní cenou byl let paraglidem, což mi organizátoři úspěšně tajili do poslední chvíle, asi abych nevycouval. Byl to trochu šok, ale zase jsem díky tomu v sobě objevil další dovednosti a překonal své hranice. Vzhledem k tomu, že jsem se na prvním pobytu osvědčil, mě pak lidé z Ramusu přizvali i k dalším akcím.

Například?

Například jsme společně absolvovali road trip po Itálii, kdy jsme projeli celé pobřeží od slavných Benátek až po přístavní město Pescara. To byl skvělý zážitek. Cesty se účastnili jak zdraví, tak handicapovaní a bylo super vidět, že jsme si to užívali všichni stejně. Rozhodně nám nikdo nedával najevo, že jsme pro ně přítěž, nebo je nějak brzdíme.

S využíváním osobní asistence jste se rozhodl pokračovat, i když už jste zpět doma. Proč?

Momentálně jsem se vrátil zpět k rodičům, kde chci v klidu dokončit bakalářku. Pobyt v Praze mě ale nakopl k tomu, abych začal využívat asistenční sociální služby i tady. Jednak chci ulevit rodině a dát jim možnost, aby mohli trávit svůj volný čas podle sebe. Na druhou stranu i mně dává tato možnost určitou volnost. Když jsem s rodinou, tak se musím přizpůsobovat tomu, kdy oni mají čas, takhle jsem svobodnější.

V jaké intenzitě využíváte služeb Domova pro mne?

Jendou až dvakrát týdně na zhruba 4 – 5 hodin. Asistence pro mě není otázka života a smrti, ale umožňuje mi se účastnit právě těch aktivit, které mě baví, a realizovat se ve volném čase. Aktuálně mě tak asistenti Domova doprovází na bazén, kde mi pomohou v šatně. Jsem rád, že se díky nim můžu na chvíli přesunout z vozíku, trochu se pohnout a rozhýbat svaly. Jsem se službami moc spokojený, vyhovuje mi vstřícná komunikace i styl plánování služeb, doufám tak, že v budoucnu bude možnost spolupráci zintenzivnit.

Jaké pracovní ambice máte po skončení studia?

Aktuálně se začínám po práci poohlížet. Pokud se mi podaří najít slušnou práci v Brně, zůstanu nejspíš tady. Už jsem zde nějaké pracovní zkušenosti nabral, i když jsem bohužel musel kvůli nevhodnému stavu budovy skončit. Rád bych také do budoucna vyzkoušel samostatné bydlení v rámci nějakého startovacího bytu.

O jakou práci tehdy šlo?

Absolvoval jsem zhruba dvouměsíční stáž v České pojišťovně, kde jsem měl na starosti kontrolu smluv a další administrativu. Kolektiv i vedení byli moc fajn, všichni jsme si dobře sedli. Dokonce mi spolupracovníci každý den nosili oběd, jelikož do jídelny vedlo velké množství schodů. Nakonec jsem ale kvůli byrokratickému šotkovi, který se objevil, musel odejít. Budova totiž neměla evakuační výtah a ukázalo se, že je tak moc bariérová, že v případě požáru by musela pojišťovna mít vlastní požární jednotku, která by se o mě musela postarat. Byla to smůla, protože normální výtahy v budově byly, ale ty podle předpisů nestačily. Vedení chtělo být kryté, což chápu.

To je opravdu nepříjemné…

To ano, opravdu to tam do sebe všechno tak hezky zapadlo. Kolegové mě přijali mezi sebe a díky pracovníkovi sociální rehabilitace z Ligy vozíčkářů, který mi byl nápomocný a dával mi cenné rady, jsem vše zvládal. Jsem za tuhle příležitost určitě moc rád. Je každopádně zajímavé vidět, že bariéry často nejsou v lidech, ale spíš v budovách nebo legislativě a regulích. Doufám, že příště budu mít štěstí i v těchto ohledech.

 

Tak držíme palce nejen v bazénu, ale i při dokončování studií a hledání dalšího uplatnění!